Můj životní příběh

"Inspiruji ženy vlastním příběhem o dlouholetém budování víry v sebe sama a ukazuji jim, že také ony mohou ve svém nitru kvést a tím jako kouzlem změnit celý svůj svět"

Život na vrbě a pod vrbou

aneb jak jsem našla víru v sama sebe

Můj život mě naplňuje.

Mám manžela a dvě krásné děti. Dělám to, co mě baví. Věřím si a vím, že každou životní výzvu zvládnu. Mám na to.

Vím, kde a jak hledat odpovědi. Nebojím se zítřka; nebojím se, co se stane v budoucnosti.

Bez ostychu mohu říci, že vím ... “já vím”, protože věřím ve svá rozhodnutí –
VĚŘÍM SI – A VÍM, KDO JSEM.

MÉ „JÁ“ VŠAK PROŠLO VELKOU PROMĚNOU.


Povím vám teď svůj příběh – příběh o divné holce, která se o život dělila s nevírou
v sebe samotnou, o zvláštní dívce i ženě, která si musela mnohé uvědomit.

Vždy jsem byla introvertní šedá myška, co se snaží být navenek se vším v pohodě, vždy být s každým za dobře a hlavně zapadnout, nebo alespoň nevyčnívat.

Dětství mám protkáno mnoha různými veselými vzpomínkami, jež kalí přeci i nějaké ty ne zrovna hezké.

Ve školním kolektivu jsem si prošla šikanou. Ze školy jsem přišla domů a potichu
si hrála v pokojíku. Nikdo nic dlouho nevěděl.

Doma jsem tiše proplakala nad nesmyslnými zákazy jít ven, a tak jsem se uzavírala
do sebe.
Taky jsem plakala, když přišel táta domů, byl z něj zase cítit alkohol a křičel a nadával.

Často jsem si přála umět čarovat, anebo mít kouzelný prsten princezny Arabely, přát si, otočit a všechno změnit.


Spousta faktorů v mém životě měla vliv na to,
že jsem se cítila malá, bezvýznamná a nevěřila si.

V tomto rozpoložení jsem vstoupila do období dospívání. Rozhodla se vystudovat vysněnou střední školu a tam potkala postupně několik kluků. Těm jsem byla
za každé situace vděčná za to, že projevili zájem o moji existenci.

Pociťovala jsem bezmeznou radost, když si mě některý z nich všiml a věnoval mi svou pozornost. A naopak mě spalovala strašlivá žárlivost, když se mi pozornosti nedostávalo. To jsem si vyčítala, že si za to můžu sama. Spílala jsem si, jak by mě mohl mít kdo rád. Pochybovala jsem a pochybovala.

Jenže, pochyby jsem nikdy nedala najevo, ty byly hluboko uvnitř mě. A tam mě sžíraly. Navenek jsem se však snažila vypadat vždy a se vším v pohodě. A ačkoliv jsem sama v pohodě nebyla, druhým jsem byla oporou a vrbou. Uměla jsem odjakživa s porozuměním druhým naslouchat, ale sobě ne.

Celou tuhle etapu jsem završila tím, že jsem si vzala muže, u kterého jsem nedokázala snést, že měl sebe vždy na prvním místě. Jak bych mohla, když já sebe na prvním místě nikdy neměla. Manželství provázely hádky, křik, jeho nevěra, moje nedůvěra a vzájemné nepochopení a nesoulad.

Neustále jsem vnitřně bojovala s pocity malosti, méněcennosti, nedůvěry v sebe
a vlastně nakonec v celý svět. Žila jsem ve vnitřním ponížení a tiché bezmocnosti.


A potom se narodil syn a mně se radikálně změnil pohled na svět.

Chtěla jsem být ta nejlepší máma, chtěla jsem mu dát dobrý základ do života a chtěla jsem, aby vyrostl ve stabilnějším prostředí, než já. Aby nemusel sledovat mámu plakat
a naopak viděl to, že si věří a sám si tak mohl jako odraz v zrcadle věřit a růst.

Tak jsem řekla “NE”, takhle žít nebudu a postavila se sama za sebe.

Rozhodla jsem se z manželství odejít. Uvědomila jsem si, že takhle si nemohu sebe vážit a být na sebe pyšná. A krok odejít byl asi tím prvním krokem z mnoha.

Tady by mé vyprávění mohlo skončit “a žila šťastně až do smrti”, ale není to tak jednoduché. Ta cesta k získání důvěry a víry v sebe sama byla ještě dlouhá a kráčím
po ní již 7let.

Na té cestě jsem měla štěstí na pár bystrých žen, které mě občas dokázaly povzbudit
a říci trefné myšlenky, nad kterými jsem se dál zamýšlela.

Pročítala jsem i myšlenky dalších lidí, kteří se důvěrou v sebe sama zaobírali.

A taktéž jsem se s palčivými otázkami obracela na výkladové karty – když jsem
si nevěřila, byla nejistá, tápala, nevěděla jak dál – dokázaly mi ukázat směr a mnohé
o mně povědět.


Většina z nás si OBČAS nevěří, což je v pořádku.

Ale co přináší život v celodenním zmítání se v nedůvěře v sebe samotné? Víte, o čem mluvím? Pokud ano, jen vy to můžete změnit.

Já musela metodou pokus omyl objevit, kdo doopravdy jsem. Ne, kdo jsem navenek,
ani kdo jsem podle toho, jak si to přeje okolí, ale co je to “to mé pravé já”. Co je má podstata.

Zjistila jsem, že být jiná (dříve divná) není nic špatného, jen se nebát čouhat
z davu.

Nyní chci sdílet svůj příběh, jaká ta cesta k VÍŘE V SAMU SEBE byla,
jak jsem se v sobě osvobodila, jaké “aha momenty” jsem prožila.. a jak mi na té cestě vypomohly také výkladové karty.

Pokud jste se rozhodli svůj postoj k sobě změnit: Jdete se mnou?